Učím, jak myslet jako malíř. Ne jak obkreslit výsledek.

Mnoho lidí se chce naučit malovat tak, aby jejich obrazy „vypadaly dobře“. A je to pochopitelné. Výsledek je to, co je vidět. Výsledek je to, co ostatní hodnotí. Jenže mezi obrazem, který vypadá správně, a obrazem, který vznikl v rámci umění „zevnitř“, je zásadní rozdíl. A právě tady se ukazuje, jakým způsobem se malíř učí a jestli umí myslet jako malíř.

Když jsem s malbou začínala, snažila jsem se párkrát „obkreslit výsledek“ od jiných malířů, kteří zvěřejňovali videa ze své malby, asi jako každý. Následovala jsem kroky, které byly vidět ve videu. Ale vždy jsem to brala jen jako možnost, jak si ověřit, jetli bych to zvládla taky. Ale hlavně jsem to brala jako DOČASNÉ řešení. Věřila jsem, že je to způsob, jak se učit malbu, že to zkrátka odkoukám. Brala jsem to jako nutné zlo, než začnu tvořit podle sebe. Jenže…

Obkreslit výsledek je relativně snadné. Myslet jako malíř je náročnější…

Většina kurzů a návodů učí, jak postupovat krok za krokem. Ukazuje, kam dát barvu, jaký štětec a tah použít, jak docílit konkrétního efektu… Zkrátka jak obraz „dovést do konce“ ve sledu určitých korků. To samo o sobě není špatně. Pro začátek to může být užitečné. Ale pokud zůstaneš jen u toho, učíš se opakovat cizí rozhodnutí a kroky, ne vlastní. Jsi závislý/á na tom, co ti kdo řekne a nedokážeš tvořit samostatně.

A ve chvíli, kdy vedle sebe nemáš „nápovědu“, před sebou nemáš návod a tyto jasné kroky, nestane se nic. Cítíš nejistotu, možná zmatek, určitou „paralýzu“. Nevíš, jak obraz vytvořit. A nemusíme se bavit jen o tvorbě obrazu, ale také kompletně o vlastním stylu malby. V takovém případě je vlastně nulový. Proto tolik lidí kopíruje jiné umělce, drží se stylů, které nejsou jejich, bojí se pustit vlastní cestou. Ne proto, že by byli líní nebo bez fantazie. Ale proto, že nikdy nebyli vedeni k tomu, jak přemýšlet jako malíř.

Proč lidé kopírují jiné umělce

Kopírování často nevzniká z lenosti. Vzniká právě z bezradnosti. Malíř neví, jak se rozhodovat, neví, podle čeho volit barvy, neví, kdy ubrat a kdy přidat, neví, kdy je obraz hotový, neví, jestli jde správným směrem, neví, který lektor a kurz je pro něj ten pravý a užitečný…

A když nemá vnitřní oporu, sáhne po jediné jistotě, kterou má 👉 po cizím řešení, které už funguje. Kopírování je pak berlička, dočasná jistota, způsob, jak se neztratit a vůbec vytvořit „aspoň něco“. Ale zároveň je to strop, přes který se dlouhodobě nedá dostat. A nebudeme si lhát, kopírovat jiné je ta jednodušší cesta, učit se myslet jako malíř je ta zdlouhavější a náročnější cesta. Ne každý ji chce absolvovat. Ne každý si věří, že ji zvládne.

Myslet jako malíř znamená rozumět procesu, ne jen výsledku

Když učím malbu, nejde mi o to, aby každý obraz vypadal „správně“, aby všichni malovali podobně a vznikaly hezké kopie. Učím jak číst krajinu v průběhu malby, jak rozpoznat, co obraz potřebuje, jak se rozhodovat podle sebe, jak pracovat s chybou, jak pochopit přírodu, jak respektovat svůj malířský pohled a mít k jeho zobrazování ty správné nástroje.

To jsou věci, které nejsou vidět na hotovém obraze, nedají se obkreslit, nedají se zkopírovat. Ale právě ony dělají z malíře originálního autora, ne jen kopírovatele.

Když se naučíš myslet jako samostatný malíř, 👉 nečekáš na odpověď zvenčí. Začneš ji hledat také uvnitř procesu.

Každý malíř přemýšlí jinak, má jiné tempo, jiný vztah ke struktuře, jinou míru intuice, jiný způsob učení. Proto nefunguje jeden univerzální návod. A překvapuje mě, že ho spousta dnešních kurzů a lektorů neustále nabízí. A proto jsem vytvořila malířskou typologii. Ne proto, aby lidi zařazovala. Ale aby jim pomohla pochopit jakým způsobem přemýšlí oni, kde se přirozeně rozhodují správně, kde se zbytečně ztrácí a kde kopírují.

Cílem není přestat se inspirovat. Cílem je přestat se ztrácet a slepě kopírovat.

Inspirace je zdravá. Učení se od druhých je přirozené. Je to určitá fáze, která potká každého malíře. A je to rozhodně v pořádu. Ale rozdíl mezi inspirací a kopírováním je v jednom jediném bodě 👉 jestli víš, proč něco děláš.

Když víš proč, cizí vlivy tě neomezují, ale inspirují a doplňují. Neztratíš se v cizím stylu, dokážeš inspiraci přetavit do vlastního stylu. Když nevíš proč, cizí styl tě brzdí nebo dokonce pohltí, začneš pochybovat, ztratíš důvěru ve vlastní cestu, přestává tě malba bavit.

Neučím rychlá řešení. Učím vnitřní orientaci.

Moje práce není o tom vytvořit hezký obraz za hodinu, naučit jeden konkrétní styl, slíbit rychlé výsledky. Ale je o tom dát malíři vnitřní kompas. Ukázat smyslupná pravidla a opustit ta zbytečná, a pro každého malíře to může být jiná skupina pravidel, záleží na jeho malířském profilu.

Protože ve chvíli, kdy máš kompas, už se neztratíš, nepotřebuješ neustálé návody a tvoje tvorba se začne přirozeně vyvíjet. V tu chvíli se stane něco zásadního 👉 přestaneš obkreslovat výsledek a začneš tvořit vlastní.

Kdy je „jen obkreslit výsledek“ v pořádku

Je důležité, abychom si to řekli otevřeně: 👉 chtít si „jen obkreslit výsledek“ nemusí být nutně vždy špatně.

Pokud je pro tebe malba:

• odreagování po práci,
• forma relaxace,
• způsob, jak si vyčistit hlavu,
• radost z hotového obrazu,
• bezpečný prostor bez tlaku,

a tvůj malířský profil je blízký typu „malíř bavič“ nebo „malíř kliďas“, pak je naprosto v pořádku následovat návody, opakovat osvědčené postupy, těšit se z rychlého výsledku. Pak jsou pro tebe vhodné malířské činnosti typu „malování podle čísel“, nebo „zážitkové malování“. Ale nemůžeš čekat, že tě někam posunou. V tomto kontextu není cílem růst malířských schopností a dovedností, ale prožitek. A to je oprávněný cíl.

Pokud jsi ale malíř, který má ambici na „profesionála“ nebo „malíře bjevitele/experimentátora“, jehož cílem je sebepoznání a objevení, co všechno dokáže, pak to není tvoje cesta a podobná řešení tě jen bzdí. Proto je tak důležité poznat svůj „osobitý malířský profil“.

Problém nastává ve chvíli, kdy se mění očekávání, ale ne přístup

Potíž nevzniká v samotném obkreslování. Vzniká tehdy, když se chceš posouvat dál, cítíš, že stagnuješ, začínáš mít vyšší nároky na sebe i svou tvorbu, chceš mít větší kontrolu nad obrazem a celým procesem malby, už jsi přerostl/a fázi „spokojit se s málem“ a toužíš po vlastní cestě … ale stále používáš stejný způsob učení. 👉 Obkreslování tě udrží v bezpečí. Ale neposune tě schopnostmi dále. Je to jako jezdit stále po stejné trase a čekat, že se naučíš orientovat v jiném neznámém terénu.

Růst začíná tam, kde přestaneš přebírat cizí rozhodnutí. Ve chvíli, kdy chceš rozvíjet vlastní styl malby, dělat vědomá rozhodnutí, chápat, proč něco v obraze funguje nebo nefunguje, je nutné změnit způsob, jakým se učíš. Ne nutně víc dřít. Ale začít přemýšlet jinak.

A právě tady se ukazuje rozdíl mezi:

• malbou jako relaxem,
• a malbou jako tvůrčím procesem a růstem.

Obojí má své místo. Jen je potřeba vědět, co od malby právě teď očekáváš.

Malířský profil pomáhá srovnat očekávání s cestou

Proto pracuji s malířskou typologií. Ne proto, aby říkala co je správně, co je špatně. Ale aby pomohla malíři pochopit proč mu něco vyhovuje, proč ho něco nebaví, proč se někde zasekává. A hlavně 👉 jestli je jeho způsob malby v souladu s tím, co od ní chce.

Protože ve chvíli, kdy jsou záměr a přístup v rozporu, přichází frustrace. A když jsou v souladu, přichází klid nebo růst. Podle toho, co je pro tebe v dané fázi důležité. Na tobě je, srovnat si, co od své malby čekáš, a může ti v tom pomoct právě zjištění tvého malířského profilu…

Jestli nevíš, jaký malířský profil je ten tvůj, test k jeho zjištění najdeš zde:

Pomůže ti si ujasnit, jestli se tvá očekávání a tvůj přístup schodují, nebo je čas na změnu.

Ještě znovu připomenu… Lidé často chtějí malovat tak, aby jejich obrazy „vypadaly dobře“ a tak často technicky kopírují druhé. Mnohem podstatnější ale je, myslet a rozhodovat se jako samostatný malíř. Nezapomeň na to.

Dnes je to už vše a já se těším zase příště.

Hanka