Malířská typologie

Mnoho malířů má pocit, že aby se posunuli, musí dělat víc. Víc technik, víc stylů, víc inspirace, víc kurzů, víc směrů. Zkrátka maximalismus na plné čáře. Jenže v určité fázi se ukáže, že problém není v tom, že by malíř dělal málo. Problém je, že nedělá výběr. Tvorba není o tom obsáhnout všechno, tvorba je o tom vybrat si. Malování není jen o přidávání. Malování a vlastní styl je mnohem více o škrtání. Tvorba je škrtání.

Mnoho lidí se chce naučit malovat tak, aby jejich obrazy „vypadaly dobře“. A je to pochopitelné. Výsledek je to, co je vidět. Výsledek je to, co ostatní hodnotí. Jenže mezi obrazem, který vypadá správně, a obrazem, který vznikl v rámci umění „zevnitř“, je zásadní rozdíl. A právě tady se ukazuje, jakým způsobem se malíř učí a jestli umí myslet jako malíř.

Když jsem s malbou začínala, snažila jsem se párkrát „obkreslit výsledek“ od jiných malířů, kteří zvěřejňovali videa ze své malby, asi jako každý. Následovala jsem kroky, které byly vidět ve videu. Ale vždy jsem to brala jen jako možnost, jak si ověřit, jetli bych to zvládla taky. Ale hlavně jsem to brala jako DOČASNÉ řešení. Věřila jsem, že je to způsob, jak se učit malbu, že to zkrátka odkoukám. Brala jsem to jako nutné zlo, než začnu tvořit podle sebe. Jenže…

V minulosti jsme se bavili o malíři s nesouladem jako o počáteční malířské identitě a o tom, že je potřeba hledat soulad mezi malbou a tím, kým jsme. Malování v souladu neznamená, že to bude lehké, ale vydaná energie se zúročí.

Když se mluví o „tvoření v souladu“, často to zní jako něco jemného, plynulého, bez odporu, jako něco „ezo“. Může to evokovat něco jako tvůrčí meditaci, při které barvy samy naskakují na plátno a všechno jde snadno. Jenže realita je jiná.

Každý malíř má svou přirozenou tvůrčí povahu. Svůj rytmus, svou energii, svůj styl práce, svou ideální míru struktury, své tempo i své potřeby. A když maluješ v souladu se sebou, malba je zábavná, přirozená, uklidňující, odpočinková. Když maluješ proti sobě, malba bolí, trvá, je „křečovitá“ a stresuje.

Většina malířských bloků, frustrací a vyhoření nevzniká kvůli nedostatku talentu. Vzniká proto, že malíř ignoruje vlastní typologii a snaží se napodobovat někoho jiného. Tady je 5 jasných signálů, že možná maluješ proti své přirozenosti, a co s tím udělat…

Již dříve jsem prozradila, že patřím do malířského typu, kterému říkám strukturovaný kreativec. V mé tvorbě se pojí určitý poměr mezi kreativitou a strukturou. A pokud máš pocit, že se v tobě pere touha po spontánnosti s potřebou řádu — možná jsi stejný typ.

Tento článek je o tom, jak oboje spojuji. Zároveň nechávám otevřený prostor pro to, abych si oba tyto protipóly a jejich poměr mohla přizpůsobovat neustále s postupujícím časem a zkušenostmi na míru.

V celém světě se pořád mluví o „konkurenci“ a týka se to také uměleckého světa. Všímám si, že se hodnotí, kolik lidí maluje, jak rychle přibývají noví tvůrci, jak jsou sociální sítě přehlcené obrazy, jak je těžké „prosadit se“. Také vidím plno malířů na sítích, kteří postrádají autenticitu a kopírují jiné malíře tématem i stylem, který druhým funguje. Jenže hádej co, je to poznat, a to není umění v pravém slova smyslu.

Tady je pravda, o které se moc nemluví:

Sebepoznání v malbě je stejně důležité jako technika štětce nebo práce s barvami. Jenže na rozdíl od techniky se nedá naučit podle videa, přepsat podle šablony, ani obejít několika triky. Sebepoznání v malbě je zrcadlo, ale ne každému se chce do něj dívat.

Pojďme si říct několik nejčastějších chyb, které lidem brání pochopit, kdo jsou jako malíři a kam se mají vydat dál. A ano — často je rozdíl v tom, zda zvítězí touha, nebo ego. Pojďme na to…

V jednom z předchozích článků jsme se bavili o malířské typologii a metodě tří kotev ⚓, zmiňovala jsem, že s úrovní malířských dovedností pracuji až ve druhé kotvě. Nejprve musíte poznat sami sebe (⚓ 1) a poté si stanovit počáteční a konečnou úroveň vašich malířských dovedností (⚓ 2). Dnes se tedy budeme bavit o tom, jak pracuji v typologii s úrovní dovedností – začátečník, středně pokročilý, pokročilý malíř profesionál…

Když jsem vytvážela malířskou typologii, věděla jsem, že je důležité rozdělovat úroveň dovedností každého malíře, nejen tu, kterou má teď, ale také tu, které chce dosáhnout. Nebylo to ale to první, co by mělo malíře zajímat. Při jejím vytváření jsem si dávala pozor na to, abych zjistila, kam v celém procesu patří začátečníci, pokročilí a profesionálové… Neznamená to, že každý typ malíře v typologii má určitou úroveň dovedností. Znamená to, že každý typ v malířské typologii a vlastně celý malířský profil může dosahovat úrovně začátečníka, středně pokročilého malíře i profesionála.

A právě v tom je ten klíč…

Moje malířská typolgie je mapa, ne diagnozá. Je v pořádku růst a měnit se. Naše podmínky se mění, překážky se mění, motivace se mění…

Když jsem vytvořila malířskou typologii, napadla mě hned v zápětí otázka (a tebe napadá možná taky)…

„A může se můj malířský profil časem změnit?“

Odpověď zní: ANO. A nejenže může — on se má měnit, tedy pokud budeš chtít růst. Tvůj malířský profil není razítko. Není to identita, která tě bude provázet celý život bez možností růstu. Je to spíš jako mapa, která ti ukáže, kde se právě nacházíš, kam vede tvoje energie, a jaké máš možnosti dalšího vývoje. A jako každá mapa se aktualizuje, když se změníš ty…

Typologie malířů, o které jsme se bavili v několika předchozích článcích, je první ze tří kotev mé autorské metody s názvem „metoda tří kotev“, která vznikla z potřeby pomáhat malířům najít rovnováhu mezi učením, tvorbou a životem. Je to začátek malířovy cesty z nesouladu k vnitřnímu klidu, jistotě a autentickému stylu.

Tři kotvy tvoří přirozený systém, který malíři pomůže růst bez tlaku a ztráty radosti. Tato metoda pomáhá propojit techniku, sebeuvědomění a přirozenost, aby tvoje tvorba nebyla jen o tom „jak malovat“, ale hlavně o tom, „jak maluješ právě ty“.