Sebepoznání v malbě je stejně důležité jako technika štětce nebo práce s barvami. Jenže na rozdíl od techniky se nedá naučit podle videa, přepsat podle šablony, ani obejít několika triky. Sebepoznání v malbě je zrcadlo, ale ne každému se chce do něj dívat.
Pojďme si říct několik nejčastějších chyb, které lidem brání pochopit, kdo jsou jako malíři a kam se mají vydat dál. A ano — často je rozdíl v tom, zda zvítězí touha, nebo ego. Pojďme na to…

Nejčastější chyby u sebepoznání v malbě
Pojďme si říct, jaké chyby jsou u sebepoznávání v malbě nejčastější, neber je jako odstrašující příklad, ale jako signál a způsob, jak se pohnout z místa…
Hodnotím se podle toho, kde „bych už měl/a být“
Ne vždy máme v životě ideální podmínky. Přesto si mnoho malířů nastaví vysokou laťku a také si nastaví představu o sobě, kde by už chtěli nebo měli být, místo aby začali tam, kde reálně jsou.
- „Už bych měl mít vyhraněný styl.“
- „Měla bych malovat víc realisticky.“
- „Po tolika letech bych neměl dělat takové chyby.“
- „Měla bych malovat rychleji.“
Tohle není sebepoznání. Tohle je tlak ega, které se bojí přiznat, že některé tvé získané základy nejsou pevné, a že se potřebuješ učit jiným způsobem, než jsi čekal/a. Touha naopak říká: „Chci vědět, kde jsem, ale chci také vědět, kam jdu.“ Nechápej mě špatně, je potřeba mít představu o sobě jako o malíři v budoucnu, ale je potřeba začít tím, co je teď. Tato představa bude tvůj hnací motor do cílové destinace, kterou sis vysnil/a, ale je potřeba ji stavět na reálných základech a tom, co je ti blízké.
Ztotožňuji se s tím, co obdivuji — ne s tím, co je moje
Někteří lidé obdivují minimalismus, maximalismus, dokonalou realistickou techniku, uvolněný intuitivní styl, sebejisté tahy, volné abstraktní struktury… A místo toho, aby pozorovali své vlastní tendence a co je přirozené právě jim, snaží se stát tím, koho obdivují. Za každou cenu se snaží napodobit svůj vzor, a uniká jim, že je jim přirozené něco úplně jiného a fungovalo by to pro ně lépe. Ego říká: „Takový chci být.“ Touha říká: „Takový jsem — a z toho chci růst.“
Tohle bylo ještě do nedávna moje velké téma… Viděla jsem, jak malují druzí a chtěla to taky tak. Udělala jsem kotrmelec a kompletně překopala svoji tvorbu, abych to za nějakou dobu, kdy uvidím tvorbu jiného malíře, která mě oslovila více, udělala znovu. Dneš už jsem v tomhle opatrnější a říkám si „ano, tohle se mi extrémně líbí, ale co z toho, co on/a dělá, je i moje srdcová záležitost a co z toho se mi jen líbí, ale takto tvořit nedovedu/nechci?“.
Mám představu o sobě z minulosti
Člověk si myslí, že je „chaotik“, protože tak maloval před pěti lety, že je „začátečník“, i když už technicky dávno není, že je „pomalejší“, i když dnes má rychlost a systematičnost, že je „introvert“, ale v malbě sdílí mnohem víc, než si uvědomuje. Ego se drží starého příběhu, protože mu dává pocit jistoty. Touha se dívá na přítomnost.
Kolikrát se věci změní tak rychle, že si toho ani nestačíme všimnout. To, že člověk maluje chaoticky teď nebo v minulosti, neznamená, že je a bude chaotik i dále. Jen se potřebuje přestat posuzovat z minulosti, a říct si, co je pro něj typické teď a kam ho to táhne. Jde také o to, s kým se porovnáváme, pokud sami se sebou v minulosti, tak pokrok vidět můžeme, pokud ale s jinými malíři a pokaždé posuneme laťku výš, můžeme nabýt dojmu, že se nikam neposouváme, i když se to reálně děje.
Přiznám si, kde jsem… ale nic s tím neudělám
Tohle je největší past. Spousta lidí si uvědomí, že jsou přetížení tvůrci, jsou nedobrovolní věční studenti, jsou chaotici, kteří potřebují strukturu, jsou maximalisti, kteří se topí v možnostech, malují rychle, i když by potřebovali zpomalit…A přesto se nic nezmění. Proč?
Protože mezi přiznat si pravdu a začít ji žít je obrovská propast. Sebepoznání je odvaha, ale mnohem důležitější je změna, která stojí práci. Ego se spokojí s uvědoměním, protože mu to dává pocit, že „něco dělá“. Touha pokračuje — a mění kroky, návyky, způsob tvorby.
Lhaní sám sobě (jemné, neviditelné, neškodné…)
Lhaní sobě v malbě nevypadá jako lež. Vypadá nenápadně – „Je to jen období.“ „Stačí, když si koupím lepší štětce.“ „Až budu mít víc času, změním to.“ „Zatím nechci nic řešit.“ „Tohle nefungovalo, protože…“ (doplní se libovolná výmluva) „Protože si lidé kupují moje obrazy, už se nepotřebuji nic učit…“.
Zejména poslední zmíněné vidím na internetu každý den. Umělci si tvrdí, že to, jak malují, už jim stačí, přitom vidím jejich potenciál mnohem dále. Sami sebe zbytečně brzdí, a raději si lžou, aby nemuseli udělat práci navíc, která by odhalila jejich potenciál a dosud skryté schopnosti. Nechtějí vlastně přiznat, že touží ještě po něčem víc.
Ve skutečnosti je to obrana ega před faktem, že maluji jinak, než chci, stagnuji, nejdu si za svým typem, podřizuju se tlaku okolí, používám techniky, které nejsou moje, nejsem v souladu se svým tempem, motivací nebo přístupem… Touha chce jasnost, ego chce komfort.
Tohle byly nejčastější chyby při sebepoznání v malbě, ale ego toho má v rukávu mnohem více. Pojďme se teď podívat na nejčastější ego pasti v malbě a jak z nich ven…
Nejčastější ego pasti v malbě, a jak z nich ven…
Ego není špatné. Občas je i velmi užitečné, ale je potřeba neusnout na vavřínech. Ego chce mít věci pod kontrolou — a malba je chaos v krásném přestrojení. Tady jsou nejběžnější ego pasti, ve kterých se malíři zaseknou…
„Musí to být krásné“
Výsledek je důležitější než proces, záleží jen na tom, jak obraz vypadá… Pokud se ti tohle honí hlavou, u malování moc dlouho nezůstaneš, protože tě přestane bavit. Když tě celý proces malby nebude bavit, nakonec zjistíš, že se ti malování zprotivilo. Kolikrát to jde vidět už při malbě první vrstvy obrazu – malíř se drží při zemi, protože se bojí, že ji pokazí, chce, aby byl obraz krásný v každém kroku. Ale to vůbec není potřeba.
✔ Jak z toho ven? Začni obrazy ne jako „umělecké dílo“, ale jako studii. Tím vypneš tlak na výsledek. Připusť si, že není reálné, aby byl obraz od začátku tip ťop, že má i svá „ošklivá období“ (první vrstvy), než se začne měnit v krásný.
Porovnávání (nahoru i dolů)
„Oni jsou lepší.“ „Já nejsem dost dobrá.“ „Mně to nejde tak jako jim.“ Nebo také.. „Ještě na tom nejsem tak špatně, jak tenhle, je to dobré…“, „maluji lépe než 50 procent malířů na internetu, tak to stačí“… Porovnávání zabíjí autenticitu a často také pokrok, protože se spokojíme s málem.
✔ Jak z toho ven? Postav se do pozice „pozorovatele“, ne „srovnávače“. Dívej se na jinou tvorbu jako inspiraci, ne jako měřítko a ptej se „chci to taky?“, a odpověz si upřímně „ano, nebo ne“. Ne vše, co se ti líbí u ostatních, je také tvoje cesta. Tohle býval můj velký problém. Jakmile mě fascinovala něčí tvorba, chtěla jsem to mít taky tak, aniž bych si uvědomila, jestli je to pro mě skutečně vhodné.
Perfekcionismus (technický nebo estetický) a kontrola každého kroku
Perfekcionista chce, aby každý krok byl správný. Jenže umění se rodí tam, kde je prostor pro chybu. Někdy je chyba to nejlepší řešení situace. Mnohokrát se mi stalo, že to, co nejprve vypadalo jako chyba, se nakonec do obrazu perfektně hodilo. To neznamená, že máš dělat chyby a obraz se sám nějakým kouzlem změní v nádhernou malbu. To ne. Jen připusť, že i takové věci jsou možné a perfekcionismus není vždy potřeba. Ego chce vědět výsledek ještě dřív, než začneš a proto kontroluje každý krok. Čím víc kontroluješ, tím méně svobodně tvoříš.
✔ Jak z toho ven? Zkus najít důkaz… Popřemýšlej, jestli jsi v minulosti namaloval/a obrázek, u kterého bylo v rámci postupu všechno jinak, než jsi chtěl/a, než mělo být, a přesto z toho vznikl obraz, který se ti líbí. A pokud takový nenajdeš, zkus příště (jednou za čas) malovat trošku více spontánněji a zjistíš, jakého výsledku dosáhneš, když nebude vše perfektní a nebudeš mít kontrolu nad každým krokem. Možná tě to překvapí.
„Nemůžu začít, ještě nejsem připravený/á.“
Ego chce dokonale připravený stůl, čas, materiál, náladu, jistotu… A mezitím netvoříš. Často jsou činnosti, které bereme za důležité jen způsobem, jak oddálit to, co bychom vlastně měli dělat. Ideální podmínky nejsou nikdy a někdy opravdu mívají malíři „den blbec“, kdy opravdu nechtějí malovat a ani by neměli. Je ale na tobě si odpovědět popravdě, kdy je to opravdu „den blbec“ a kdy je to jen výmluva. Pak je fajn přijít na to, proč „se sami sobě vymlouváme“. Možná to bude proto, protože nemalujeme podle toho, co je opravdu naše.
✔ Jak z toho ven? Vždy, když si řekneš „ještě nejsem připravený/á“ nebo „teď na to nejsou vhodné podmínky“…, zamysli se „je to pravda?“ a zeptej se „jak by vypadaly ideální podmínky a můžu se jim teď alespoň přiblížit a začít?“ Mozek možná zapne touhu místo ega.
Rychlost
„Musím malovat častěji, abych se posouval/a.“ „Musím malovat rychleji, abych namaloval/a obraz na jeden zátah a nemaloval/a ho týden…“ To je tlak, ne růst. Někdy je naopak velmi účinné zpomalit. Někdy je nám rychlé tempo přirozené a máme v sobě určitý vrozený druh netrpělivosti, ale většinou to tak není. Je v pořádku zpomalit, malovat jeden obraz déle, než jsme čekali. To není selhání.
✔ Jak z toho ven? Střídej to, občas buď rychlý/á, občas pomalý/á a pozoruj se, v čem je ti lépe.
Strach z neúspěchu
„Když to nebude dobré, znamená to, že nemám talent.“ Ego si bere výsledek osobně. Strach z neúspěchu v sobě ale míváme docela zažraný už ze školy, kde nás hodnotili a nemohli jsme dělat chyby. Tohle ale do malování nepatří. Chyby jsou součástí růstu.
✔ Jak z toho ven? Definuj „úspěch“ jinak – ne podle obrazu, ale podle zkušenosti / dovednosti z procesu, podle toho, co nového ses naučil/a, vyzkoušel/a během malby obrázku. Úspěch může mít mnoho podob a pro každého malíře jinou.
„Snažím se, aby se to někomu líbilo“
Malíř pracuje s představou publika, a to i když maluje sám. Vytváříme si představy podle toho, co vidíme a hodnotíme, jestli se to bude líbit, nebo ne. Dopředu to nevíme, ale předpokládáme a snažíme se o to, aby „se to líbilo“. To nás ale může někdy svést z té správné cesty a narušuje to tvorbu. Neznamená to, že máš malovat bez ohledu na to, jestli se obrazy lidem líbí, ale nepřikládej tomu příliš velkou váhu. Dej si pozor, aby tvoje malby nebyly jen o tom, co se líbí druhým. Když to takto skončí, nebudeš už malovat také pro své potěšení, ale stane se z tvého malování řemeslo – „oni tohle chtějí, já to vyrobím, protože se to prodává“. Radost se tak mění na povinnost, nebo splnění úkolu.
✔ Jak z toho ven? Zeptej se: „A kdyby to nikdo nikdy neviděl — udělal/a bych to takhle?“ Když ne, maluje ego.
„Já to zvládnu sám/sama.“
Někdy ano. Pro někoho to opravdu může být ta pravá cesta, a má k tomu předpoklady. Někdy je to ale jen obrana před změnou, a jindy snaha ušetřit za vedení. Přiznat si, že chceš rychlý posun, není slabost. Je to vyjádření touhy. Pro někoho cesta samouka zkrátka není a není to selhání.
✔ Jak z toho ven? Zeptej se sám/sama sebe… „Když bych měl/a všechny peníze světa a všechen čas, který potřebuji, půjdu touto cestou sám/a a užiju si to, nebo ne?“.
Ego není špatné, chrání minulost. Touha otevírá budoucnost. Sebepoznání není o tom ego zničit. Je o tom poznat, kdy mluví ego, a kdy touha — a dát vědomě hlas jednomu, nebo druhému. Pokud v jednu chvíli vyhraje ego a víš o tom, nic se neděje, je to tvá volba. Problém je, když ego vyhrává bez tvého vědomí. To vede k nechtěné stagnaci nebo neautentické malbě.
Jak v malbě poznat, že jednáš z ega vs. z touhy
Malířská cesta je dialog mezi dvěma hlasy uvnitř nás:
- Ego — které chrání, kontroluje, brání změně a chce uznání.
- Touha — která vede k pravdě, růstu, svobodě a hlubšímu sebevyjádření.
Oba hlasy potřebujeme. Ale každý z nich tě vede úplně jiným směrem. A pokud maluješ delší dobu, určitě znáš chvíle, kdy sis nebyl/a jistý/á, kdo z nich právě drží štětec. Tady máš jasný návod, jak to poznat…
Jak jedná ego (v malbě):
Ego není nepřítel. Jen má jiný úkol – udržet tě v bezpečí, potvrdit tvou hodnotu a zabránit selhání. Jak to vypadá v praxi?
- Maluješ tak, aby to „dobře dopadlo“, aby to bylo „správné“ a „hezké“. Ale co je vlastně v umění „správné“?
- Bojíš se experimentovat. Ego miluje jistotu. Takže se držíš stále stejných postupů, neopouštíš komfortní zónu, bojíš se nových technik, hlídáš si výsledek od první minuty.
- Porovnáváš se (nahoru nebo dolů) – ego potřebuje měřítko, aby vědělo, jestli „stačí“.
- Tlačíš na výkon – „Musím být dál.“ „Už bych měla něco předvést.“ „Musím malovat víc, jinak se neposunu.“
- Zastavíš se při kritice nebo při chybě. Nebo když malba nevypadá hned dobře.
- Vybereš cestu, která se očekává – například realistický styl, i když tě láká uvolněnost, nebo minimalismus, i když jsi srdcem maximalista.
- Utíkáš do teorie – studuješ místo malování, připravuješ se místo tvoření.
Ego vytváří pocit bezpečí. Ale málokdy vytváří umění!
Jak jedná touha (v malbě):
Touha je tichá, ale vytrvalá. Není dramatická ani sebevědomá — je pravdivá.
- Maluješ tak, jak tě to táhne – i kdyby to nedávalo smysl, i kdyby to nebylo „správně“, i kdyby to bylo pomalé nebo neefektivní.
- Experimentuješ bez nutnosti kontroly – ne proto, že musíš, ale protože nemůžeš jinak.
- Nehoníš se za stylem, necháváš ho přijít – touha ví, že autentický styl se odhaluje, nevymýšlí se.
- Nemaluješ kvůli výsledku – ale kvůli procesu, a najednou se výsledky zlepšují samy.
- Umíš zpomalit, když to tvoje energie potřebuje – touha nespěchá, dává prostor.
- Dokážeš vnímat nesoulad – a přijmout ho jako kompas, ne jako selhání.
- Nepotřebuješ dokazovat, že jsi malíř – protože maluješ, a to stačí.
Touha není hlas, který tě tlačí dopředu. Je to hlas, který ti říká „tudy.“
Polož si jednu jedinou otázku 👉 „Maloval/a bych takhle, i kdyby se na to nikdo nikdy nepodíval?“
- Ano → jedná touha.
- Ne → doteď jednalo ego.
Je to tak jednoduché, a zároveň tak účinné. Touha je často jasná. Jen ji nepustíme ke štětci.
Proč na tom záleží?
Protože tvůj malířský profil může být ovlivněn tím, ze kterého prostoru tvoříš:
- Ego = stagnace, strach, tlak, nejistota
- Touha = růst, pravda, autenticita, směr
Když si uděláš test a zjistíš určitý profil, pokud jsi odpovídal/a pravdivě, ale doteď tě vedlo spíše ego, tak nebudeš mít z výsledku super pocit, ale můžeš cítit, že ti nesedí. Nic se neděje. Je fajn, si udělat test znovu, a odpovídat podle touhy (naprosto upřímně), pak ti vyjde „vysněný malířský profil“ a ten už s tebou bude ladit. Tento „rozkol“ pak jednoduše napravíš novými kroky.
Možná už sis udělal/a zdarma test na svůj malířský profil a i když sedí na to, co se tě teď týká, nechceš takto tvořit. Důvodem může být právě to, že doteď rozhodovalo více ego, nebo strach. Pokud si zvolíš svůj ideální budoucí malířský profil, pak budeš pravděpodobně jednat z touhy a to bude tvá ideální cesta. Podmínkou je, že si upřímně odpovíš na dřívější otázku 👉 „Maloval/a bych takhle, i kdyby se na to nikdo nikdy nepodíval?“.
Pokud test malířského profilu ještě nemáš, najdeš ho zde:
👉
Tvoje malířská cesta se neodvíjí od talentu. Odvíjí se od toho, kterému hlasu dovolíš malovat. Ty vybíráš… Ego říká: „Takhle by to mělo vypadat.“ Touha říká: „Takhle to chci.“ Ego chce výsledek. Touha chce opravdovost. A v malbě se to pozná na první pohled.
Proč malířská typologie pomáhá?
Protože ti dá zrcadlo bez soudů. Ukáže ti 8 dimenzí tvoření, ve kterých se můžeš najít. A hlavně – ukáže ti, kde je nesoulad — a co s ním dál. Sebepoznání není jednorázová činnost, je to proces, který se s každým dalším obrazem prohlubuje, a kde vyhrává touha nad egem.


Jak vypadá malíř, který maluje z touhy – shrnutí…
Existuje jeden velmi zřetelný rozdíl mezi malířem, který maluje z ega, a malířem, který maluje z touhy. Ego chce být „dobré“. Touha chce být „pravdivá“. A přesně tak vypadá i malíř, který nechá tvořit svou touhu, ne svůj strach, tlak ani potřebu potvrzení.
Tady je 9 jasných signálů, že maluješ z touhy…
- Tvoříš proto, že cítíš vnitřní tah — ne vnější tlak. Touha tě táhne ke štětci. Nemaluješ proto, že „bys měl/a“, ale proto, že to „musí ven“. Je to tiché, ale silné vědění: „Chci tvořit.“
- Nebojíš se o výsledek tak moc, že by tě to zastavilo. Je ti jasné, že první vrstva nemusí být krásná, některé dny to nepůjde, někdy to bude chaotické… A je to v pořádku.
- V malbě je cítit uvolněnost. Ne povrchová, ale skutečná uvolněnost – tahy jsou přirozené, barvy vycházejí z kombinace pocitu a vědění, kompozice je osobitá.
- Děláš chyby — a jsi za to vděčný/á. Chyba není selhání. Je to součást cesty.
- Nesnažíš se vypadat jako někdo jiný. Nemaluješ proto, aby to bylo obdivované, aby to bylo „správně“. Malíř z touhy hledá vlastní styl, vlastní způsob tvorby, nekopíruje.
- Víš, kdy zpomalit a kdy zrychlit. Touha tě vede tempem, které ti sedí. Zatímco ego tlačí – „Musím být rychlejší.“ „Jdu pomalu, to je špatně.“ „Měl/a bych toho stihnout víc.“ Malíř z touhy ví, že to není závod.
- Nebojíš se nových cest. Experimenty jsou radostí. Touha má ráda nové přístupy, nové výzvy, protože ji přitahuje možnost.
- V obraze je vidět autenticita. Ať maluješ realisticky nebo intuitivně — na obraze je poznat, že to byl tvůj záměr. Má tvůj podpis, i když tam není.
- Po malbě cítíš naplnění, ne vyčerpání. Touha nabíjí. Ego vysává.
Touha tvoří. Ego kontroluje, chce bezpečí a potvrzení. Když necháš tvořit touhu, začne vznikat umění. Touha chce autenticitu. Sebepoznání v malbě je cesta, na které vyhrává ten, komu dáš větší váhu.
Ptej se upřímně…
„Kdy naposledy jsem maloval/a tak, jak skutečně chci?“ „Co mi stojí v cestě? Strach? Nedůvěra? Chaos? Perfekcionismus?“ Podívej se, jestli reaguje touha, nebo ego… Touha říká: „Začněme tam, kde jsme.“ Ego říká: „Takhle přece nevypadá správný malíř.“
Tak, myslím, že tento článek už je dost dlouhý a patrně nikde na světě nebylo v psaném textu tolikrát použito slovo „ego“ a „touha“ 😀 Proto se už rozloučíme. Nezapomeň, že pokud si tento článek jen přečteš a neodpovíš si na důležité otázky, nikam tě to neposune a vyhraje ego. Měj se krásně a já se těším zase příště…
Hanka
0 komentářů