Mezi kreativitou a strukturou aneb malování strukturovaného kreativce…

Již dříve jsem prozradila, že patřím do malířského typu, kterému říkám strukturovaný kreativec. V mé tvorbě se pojí určitý poměr mezi kreativitou a strukturou. A pokud máš pocit, že se v tobě pere touha po spontánnosti s potřebou řádu — možná jsi stejný typ.

Tento článek je o tom, jak oboje spojuji. Zároveň nechávám otevřený prostor pro to, abych si oba tyto protipóly a jejich poměr mohla přizpůsobovat neustále s postupujícím časem a zkušenostmi na míru.

Vyzkoušela jsem si obojí, ale…

Já jsem si ve své malbě prošla oběma „extrémy“, nejprve jsem začínala jako intuitivní chaotik. Jenže jelikož jsem byla zmatený začátečník, tak jsem nevěděla, jak na to. Když jsem stále neviděla výsledky, které jsem chtěla, přešla jsem do druhého protipólu, a stal se ze mě technický perfekcionista.

Začala jsem věřit, že intuitivní malování je spíše pro malíře abstrakce, než pro mě. Toužila jsem malovat realistické krajiny a věřila, že mé obrazy budou nejlépe vypadat právě tehdy, když budou velmi realistické. Tomuto jsem věřila ještě nedávno. Mimochodem k velkému realismu svých maleb jsem nestihla dojít a je to asi dobře.

Přibližně před půl rokem jsem si uvědomila, že když mám strukturu a řád v každém kroku malby, na jednu stranu mi to slouží, ale na druhou stranu mě to tolik nebaví. Začala jsem si myslet, že už mě malování přestává bavit úplně. To bylo chvíli před tím, než jsem vytvořila malířskou typologii. Teď je mi jasné, proč mi ani jedna polarita nefungovala. Došlo mi, že jsem z části obojí a záleží jen na tom, jak si to poskládám. Neztratila jsem tedy zálibu v malování, ale „cpala“ jsem se do jiného profilu a šla jinou cestou, než je ta moje…

Strukturovaný kreativec v praxi: dvě síly, které se vzájemně potřebují

Objevila jsem v sobě typ malíře, který kombinuje:

• prvky intuice: chuť experimentovat, reagovat na náladu, dokončovat obraz podle pocitu,
• prvky řádu: potřebu vědět, kam se ubírám, umět se zorganizovat, mít nějaký rámec a záchytné body malby.

Na rozdíl od technického perfekcionisty nepotřebuji všechno dokonale naplánované. Na rozdíl od intuitivního chaotika nechci jít úplně beze směru.

Je to střední cesta, ale rozhodně ne kompromis. Je to spíš harmonie, kde obě části slouží jedna druhé a fungují dohromady.

Proč struktura netlumí kreativitu (když je nastavená správně)

Spousta malířů se bojí struktury, protože v nich vyvolává pocit určité „nepružnosti“ a stereotypu, někdy také tlaku. Představují si:

• přísné postupy,
• pevně dané tahy štětcem,
• nula prostoru na improvizaci,
• všechno nalajnované a nic spontánní.

Jenže struktura nemusí být klec.
Pro strukturovaného kreativce je to spíš bezpečný rám, který:

• chrání před přetížením,
• drží energii v mantinelech,
• zabraňuje tomu, aby se člověk ztratil v chaosu nápadů,
• snižuje stres a tlak,
• uvolňuje prostor pro samotné tvoření a kreativitu.

Struktura nemusí být nepřítel kreativity. Struktura je pro mě spíš kotva, díky které může moje tvořivost růst.

Kreativita jako motor — struktura jako volant

Strukturovaný kreativec tvoří nejlépe, když kreativita určuje směr a struktura zabraňuje zajetí do příkopu. Je to jako řídit auto – motor tě žene dopředu (to je kreativní energie) a volant ti umožňuje řídit, kam vlastně jedeš (to je struktura). Jedno bez druhého nevede daleko.

Bez struktury → mám v malbě chaos a mé obrazy jsou horší.

Bez kreativity → mé tvoření je jen sled úkolů a je pro mě bez duše i když výsledek může být lepší.

Já jako strukturovaný kreativec nechci už ani jeden extrém. Potřebuji rámec, který mi dovolí volnost, ale také udržuje směr.

Jak to vypadá v realitě

Jak to vypadá konkrétně v realitě? Znám postup, který mě vždycky zaručeně dostane k cíli, ale ne vždy ho následuji. Dá se říci, že nepotřebuji pevný plán (i když ho mám v záloze), stačí mi mapa. Mám dané postupy, ale s otevřeným koncem, jsem otevřená změně.

V čem mám jasný systém

Moje malba krajin má několik pevně daných bodů. Začněme u pomůcek. Mám ustálenou skupinu štětců a barevnou paletu, které používám. To, jak je použiju, už nechávám na citu. Znamená to, že mám barevnou paletu, díky které dokážu namíchat jakoukoli barvu v krajině, znám teorii barev a umím její pravidla používat v praxi – to je dané, ale to, jestli se v malbě rozhodnu všechno využít a neodchýlit se od předlohy, to už se rozhoduji za pochodu.

Podobně to mám u rozboru předlohy. Umím si udělat úplný kompletní rozbor předlohy, který mi jasně ukáže, co malba potřebuje a využívám k tomu svou šablonu pro rozbor předloh. Ale to, jestli se ho během malby striktně držím nebo ne, už nechávám na pocitu. Co se týče kompozice, tak vím, jaké kompozice existují, co je a není „líbivé“, často využívám zlatý řez, ale není to pravidlem. Kompozici většinou vybírám pocitem.

Pokud se zaměřím na postup malby, tak mám přesně dané kroky, tzn., navážu na rozbor předlohy, a mohu si obraz rozkreslit za pomoci tužky a mřížky, ale ne vždy je to potřeba. Dále většinou pokračuji postupem malby na tři hlavní fáze – rozblokování, modelování a malba detailů. Vždy si dělím krajinu na tři optické vzdálenosti a vím, že je důležité stupňování. To je moje struktura a proces, ale kreativita přijde ke slovu tehdy, když se intuitivně rozhoduji o míře tohoto stupňování a o počtu vrstev v jednotlivých fázích. Můžu to pojmout technicky – vím, jaké minimum a maximum je třeba optimální, nebo citem – maluji, kolik vrstev se mi chce.

Otevřenost ke změně

Dříve jsem se snažila si vytvořit systém, který budu neustále opakovat u každého obrazu. Bála jsem se, že když se odchýlím od postupu, který funguje, dopadnou mé obrazy hůř. Teď už vím, že to způsobilo určitý stereotyp v malbě, který mi nevyhovoval. Byla jsem totiž uzavřená změně a odlišnosti od předlohy. Chtěla jsem se jí držet za každou cenu. Myslela jsem si totiž, že jinak obraz nedopadne dobře.

Dnes si vybírám obraz od obrazu, co ze svých znalostí a dovedností, postupů a technik při malbě obrazu využiju a co ne. U některých obrazů chci malovat rychle a spontánně, u jiných dbám na preciznost, pečlivost a chci mu věnovat tolik času, kolik potřebuje. Rozdíl je právě v tom, že jsem otevřená změně a „řešení některých věcí až za pochodu“.

Bez struktury se rozpadám, bez volnosti se nudím

Jak jsem na to vlastně přišla? Kdy mi došlo, že tohle je ta cesta, kterou mám jít? Když jsem v minulosti malovala obraz na zakázku, malovala jsem nejprve „vzorek“, u něj jsem malovala volněji, ale jakmile došlo na to, zopakovat výsledek na větší plátno a originální malbu k prodeji, volila jsem spíše techničtější přístup a ačkoli to tak vůbec navenek nepůsobilo, já jsem v obou obrazech cítila rozdíl. Malá malba se mi zdála mnohem působivější, i když nebyla dokonalejší, pro mě vlastně jo. Malbu malého obrazu jsem si navíc užila mnohem víc, než techničtější malbu s přesnými kroky. Nezůstalo ale jen u toho. Vyzkoušela jsem si to znovu, a porovnala, co mě naplňuje více a kdy se mi obraz zdál lepší. Paradoxně vyhrála varianta, která nebyla tolik technicky dokonalá.

Dnes už na sobě poznám, kdy se překláním do chaosu, nebo naopak do přehnané kontroly a hlídám si to. Většinou mi to napoví pocit, který u malby mám a výsledek, který je na obraze a koriguji to. Mým cílem je, aby v obraze všechny jeho části k sobě pasovaly a ladily, ale nepotřebují být perfektní. Zaměřuji se právě na harmonický celek. Citem se rozhoduji, jestli jsem s obrazem spokojená, a když mi některé části nesedí, přemýšlím, jak technicky dosáhnout lepšího výsledku. Jakmile na to přijdu, začnu části obrazu opravovat a dotvářet, opět se pak rozhoduji citem, kdy si řeknu „dost, takhle to stačí“. Pomáhá mi to obraz nepřemalovat.

Můj poslední obraz, který jsem malovala už jako strukturovaný kreativec…

Proč je to pro mě ta nejpříjemnější cesta k autentické tvorbě?

Jakmile jsem přišla na to, že jsem strukturovaný kreativec, objevila svůj kompletní malířský profil, a vydala se touto cestou, objevila jsem jednu velkou „superschopnost“: 👉 dokážu tvořit dlouhodobě bez vyhoření.

Kreativní energie je pro mě silná, ale nestálá. Struktura mi přijde stabilní, ale v přemíře nudná.

Teprve když oboje spojím, vzniká pro mě:

• stabilní tvůrčí návyk,
• schopnost dokončovat obrazy a nepřemalovat je,
• malovat s citem,
• schopnost učit se z procesu,
• osobní styl, který vzniká přirozeně,
• dlouhodobý růst místo tvůrčích propadů.

Pokud odhalíš svůj malířský profil, pak tvé schopnosti rostou někdy konzistentně, někdy skokově, ale máte energii pokračovat. A to je přesně to, co většině umělců nakonec otevře dveře k osobitosti.

Klíčová otázka pro každého, kdo je podobného typu

Pokud se v tomto typu poznáváš, zeptej se sám sebe:

„Co je minimální struktura, která mě drží ve směru — a jaké maximum svobody potřebuji, abych tvořil/a autenticky?“

Tohle je rovnováha, která změní celý tvůj přístup k malbě. Určitou podmínkou je to, že nejsi limitován svými zkušenostmi a znalostmi.

Strukturovaný kreativec není můj kompromis — je to moje integrita

Některým malířům sedí chaos. Jiným sedí přísný plán, a je to tak dobře. A pak jsou ti, jako já, kteří potřebují obojí. Ne jako snahu zalíbit se, ale jako způsob, jak jejich mysl a energie přirozeně fungují. Strukturovaný kreativec je most mezi dvěma světy. A když jsem to pochopila, dokážu tvořit s lehkostí, s hloubkou, s konzistencí, bez tlaku, bez sabotování sama sebe, a hlavně — s autenticitou.

Pokud chceš vědět, jestli právě ty patříš mezi strukturované kreativce, můžeš si udělat můj malířský test.
Možná zjistíš, že nepotřebuješ víc disciplíny ani víc svobody — jen lepší balanc mezi obojím.

Ať už jsi strukturovaný kreativec, intuitivní chaotik nebo technický perfekcionista, nic není dobře nebo špatně, a věřím, že ti tohle poznání pomůže na cestě za autenticitou. Třeba máš teď jasno, jakou cestou se vydáš a co už není pro tebe. Důležité je toto – buď k sobě upřímný/á a nestylizuj se do něčeho, co není tvoje. Pokud ti teď vyšel typ, se kterým už tolik nesouzníš a chceš změnu, jen do toho, nemusíme být jeden typ napořád.

Dnes už je to vše, těším se na příště a do té doby se měj krásně.

Hanka